Co k expozici přidá měření těla
7. srpna 2026 · 5 min čtení
Míra nepohody je subjektivní škála a to je celý její smysl. Zkusili jsme vedle ní postavit čtyři čísla, která subjektivní nejsou — a narazili na to, že právě ve VR se měří nejhůř.
Každá expozice na platformě stojí na jednom čísle od nuly do deseti, které klient řekne, když se ho terapeut zeptá. Je to standard, funguje to a jeho subjektivita není vada — podstatné je, jak to prožívá klient, ne co si o tom myslí přístroj.
Jsou ale chvíle, kdy si číslo a tělo odporují. Někdo řekne pět, protože se mu nechce přiznat osm. Někdo řekne osm podle toho, co by mohl cítit za chvíli, ne podle toho, co cítí teď. Terapeut si to obvykle přečte z klienta — z dechu, z rukou, z hlasu. Jenže v headsetu má klient půlku obličeje zakrytou a co vidí on, terapeut na svém displeji nemá.
Odtud vzešla spolupráce s dodavatelem biometrického systému. Je to EEG čepička a hrudní pás, původně stavěné na trénink flow stavu. Nás nezajímal flow, ale to, co ta sestava umí vedle něj: sledovat v reálném čase, co dělá tělo, zatímco klient stojí v obávané situaci.
Čtyři čísla
Do sezení z ní tečou čtyři hodnoty: tep, variabilita tepu, index flow a alfa aktivita.
Nejpřímočařejší je tep z hrudního pásu. Tomu rozumí každý a při expozici se hýbe hodně.
Zajímavější je variabilita tepu — rozestupy mezi jednotlivými údery, v milisekundách. Nejde o to, jak rychle srdce bije, ale jak pravidelně. Vyrovnané rozestupy znamenají tělo v pohotovosti, rozkolísané spíš tělo, které povolilo. Je to nepřímý ukazatel toho, jestli převažuje sympatikus, nebo parasympatikus — tedy jestli je člověk v poplachu, nebo z něj vyjíždí. U expozice je to přesně ta otázka, na kterou se jinak ptáme slovy.
Index flow a alfa aktivita jsou z EEG a jsou to odvozené indexy, ne přímé měření. Výrobce je staví na zastoupení alfa a theta aktivity v centrálních oblastech a používá je jako marker soustředěného klidu. Pro trénink výkonu to dává smysl. Expozice je ale jiná úloha — nejde v ní o výkon, ale o vydržení, a podle toho k oběma indexům přistupujeme.
Proč se to ve VR měří hůř, než by člověk čekal
EEG je citlivé na pohyb. Aby se v signálu dalo odlišit, co je mozek a co jen sval a kabel, začíná měření kalibrací: půl minuty se člověk schválně vrtí, dotýká elektrod a otáčí hlavou, aby se systém naučil, jak vypadá artefakt. Pak chvíli sedí se zavřenýma očima, aby vznikla klidová referenční hodnota.
Drobný pohyb se pak odfiltrovat dá i při delším měření. Velký ne — a mluvit a hýbat se zároveň je pro měření ta nejhorší kombinace.
Tady je ta potíž: expozice ve VR je přesně tohle. Klient otáčí hlavou po vagonu, sahá po předmětech, mluví s terapeutem. Čím lepší je expozice, tím víc se člověk hýbe — a tím horší je EEG signál. Nejspolehlivější tak během sezení zůstává srdce z hrudního pásu. EEG indexy jsou křehčí polovina sestavy a podle toho s nimi zacházíme.
Kde ta čísla končí
Metriky tečou v reálném čase na dvě místa najednou: do dashboardu terapeuta a do běžícího scénáře. V dashboardu leží panel hned pod záznamem sezení, takže je u čísel vidět, co se ve scénáři dělo těsně předtím — načtená fáze, udělená hvězda, spuštěné turbulence.

Opačným směrem jde záznam událostí ze scénáře, takže i biometrický systém má ve svém záznamu naše časové značky. Po sezení se tak dá „tady se spustily turbulence" položit rovnou vedle křivky tepu.
Druhé místo je syrovější. Ve VR je z celé integrace zatím jediná věc: panel, který ty čtyři hodnoty vypisuje a ve scénáři letu visí v nástupním mostu. Ukazuje, že data dotečou až do scény.

Dvě věci, které jsme neudělali
Biometrii neukládáme. Projde serverem a zmizí, do databáze nepadne nic. Zčásti je to kategorie údajů, kterou nechceme držet bez důvodu, zčásti jsme ten důvod neměli — terapeut se na čísla dívá živě a přesně k tomu slouží. Až budeme někdy chtít zpětnou analýzu, bude to vědomé rozhodnutí se vším, co k němu patří, ne vedlejší efekt toho, že nám data stejně protekla.
Čísla nic neřídí. Scénář sám neztlumí turbulence proto, že vylezl tep. Není tam práh, pravidlo ani automatika — na straně headsetu si metriky přebírá jediná komponenta a ta je jenom vypisuje. Terapeut vidí číslo a rozhodne se, stejně jako se rozhoduje podle všeho ostatního, co vidí. Je to zčásti záměr a zčásti regulace: v okamžiku, kdy software z pacientových dat doporučí další krok, je z něj jiná třída zdravotnického prostředku s výrazně jinou cestou k certifikaci.
Kde to stojí
Je to proof of concept. Proběhlo to, data tekla, viděli jsme je v dashboardu i v headsetu. Není to produkční funkce a netváříme se, že je.
Chybí to hlavní: důkaz, že biometrie vedle subjektivní škály vede k lepším výsledkům. Dokud takový důkaz není, zůstává to experiment. Ptáme se dál slovy a měření k tomu jen přikládáme.
